Vážení spoluobčané, dámy a pánové.

Na počátku nového kalendářního roku jsme si se svými blízkými a kamarády popřáli vše dobré a pevné zdraví a osobně přidávám také štěstí,osobní nasazení a optimismus. Vím, že ne vždy je člověku veselo při řešení denních starostí a potřebnosti zajištění vlastní rodiny. Ale při kladení postupných cílů a jejich plnění se radost rozkládá na delší čas. Buďme k sobě přívětiví a pozorní a spolu s umírněným optimismem se podívejme na to, co nás v tomto roce jako občany Česka čeká.Hned v úvodu roku volí Parlament nového prezidenta republiky. Byť je to poprvé v našich dějinách, že je možno vybírat ze širší nabídky kandidátů, je probíhající volba na mé gusto příliš stranická a méně se přihlíží ke komplexní prospěšnosti kandidáta do této nejvyšší státní role. Podle současné naší Ústavy mají zákonodárci jako volitelé velký závazek se dohodnout, opak by byl jejich smutnou vizitkou. O změně systému na přímou volbu prezidenta nelze jednat pod tlakem času, neboť tato dílčí změna Ústavy otevře současně debaty o dalších již dlouhodobě diskutovaných ústavních změnách. A moudrost velí měnit Ústavu spíš výjimečně a po zralé úvaze, ve prospěch stability demokratického systému. Blíží se také naše rozhodování v prvním českém referendu o přistoupení k Evropské unii. Ocitli jsme se ve skupině 10 zemí, které současně obdržely pozvánku rozšířit okruh stávajících 15 zemí EU. Česká republika si o tuto přihlášku řekla prostřednictvím vlády již v roce 1997 a od této doby jsme museli naplnit naše přibližování dokladováním jak demokratické a ekonomické zdatnosti, tak především splněním kritérií v oblasti legislativy a práva. Tento před vstupní proces byl završen ze strany vlády a českého Parlamentu a stvrzen v Kodani 13. prosince 2002. Od toho dne již nejsme pouhou kandidátskou zemí, ale členským státem, což také potvrdil předseda Konventu Valéry Giscard D´Estaing 10. ledna na půdě Senátu při své jednodenní oficiální návštěvě Prahy.Teď je už vše v rukou občanů - voličů u nás, ale i na Slovensku, v Polsku a Maďarsku, ve třech pobaltských republikách - Litvě, Lotyšsku a Estonsku, ve Slovinsku, na Kypru a na Maltě. Tyto všechny země jsou nesporně součástí dnešní Evropy, všechny jako svrchované demokracie, se svými vládami, Parlamenty a soudy. Hranice mezi nimi vzájemně a společenstvím zemí EU jsou patřičně střežené a volně neprostupné. Po rozšíření společenství zemí na 25 členů padnou vzájemné bariéry a patřičně střežené hranice se přesunou vně, jen vůči zemím mimo Unii. Česká republika se definitivně ocitne v srdci Evropy, kdy všechny s námi sousedící země budou členy EU. To přinese úspory na hraničních režiích z hlediska vnější bezpečnosti země. Dojde k posílení cestovního ruchu, budeme bezproblémově cestovat do 24 zemí EU, postupně se rozšíří okruh pracovních příležitostí a možností podnikání. Bude přirozený větší tlak z EU na kultivaci obchodních styků a vymahatelnosti práva u nás, postupně přijmeme standardy běžné v Evropě. Máme šanci znovu poznat, že pracovitost, slušnost a poctivost se vyplácí. Domnívám se, že největšími nynějšími obavami mezi občany je jakýsi blíže těžko definovaný strach z neznáma. Otevírá se svobodně nový prostor pro nás, ale současně se otevírá náš malý, zatím jakoby soukromý a bezpečný prostor, pro ty ostatní. Je to ztráta jisté intimity našeho malého českého světa a z toho plynoucí obavy tím větší, čím více jsme toho v životě prožili. Je pravda, že otevíraná Evropa je příležitostí především pro ty mladší a další generace, kterým nabídneme nové možnosti. Nebojme se tohoto kroku, ti okolo nás se otvírají také a jako lidé pociťují stejné obavy.

Jestliže přistoupením k Evropské unii budeme sdílet postupem doby společnou ekonomiku, systémy obrany země a ochrany obyvatel, jsou naopak oblasti, ve kterých si naše republika a každý členský stát musí zachovat své suverénní rozhodování. Naše historie a tradice nás zavazují být sví především ve vnitřních kulturně - etických otázkách. Česká republika si vyhradí nezpochybnitelné kompetence rozhodovat nadále jako suverénní stát o kulturních, výchovných a vzdělávacích procesech, ve věcech postavení rodiny ve společnosti, v otázkách jedinečnosti lidského života a etických tématech, týkajících se počátku a konce lidského života, postavení žen ve společenských vztazích a další.

Rozhodování v referendu v neděli a pondělí 15. a 16. června tohoto roku je událostí významu desetiletí a občany České republiky by měl především hřát pocit nové sounáležitosti se zatím vyspělejší Evropou, která jako celek do budoucna garantuje vnitřní život bez válečných konfliktů a zachování míru, což při letmém pohledu do nedávné historie není tak málo. Bude nějakou dobu trvat než dostihneme hospodářsky čelo evropského peletonu a zatím z přerozdělovaných prostředků ze společné kádě EU budeme víc brát než do ní přispívat. Budu však raději a hrdý na okamžik, kdy se naše role otočí, protože stále věřím v minulosti dočasně eliminovaný a stále ještě skrytý kulturně - historický potenciál českého národa, jehož plné uplatnění nastane právě po našem přistoupení dospolečenství států Evropské unie. Paradoxně mohou Češi v EU objevit svoji hrdost.