Festival pěstoval svoji tvář nejprve jako přehlídka folklorních souborů kyjovského Dolňácka, které se účastnil soubor z družebního okresu Senica. Po prvních několika ročnících byl J. Kristem sestaven statut, který jeho postavení vymezil celkem přesně a dle kterého se festival koná až do dnešních dnů. V něm je zakódováno poslání slavnosti - milotický festival bude vyplňovat mezidobí mezi jednotlivými Slováckými roky a bude svými pořady a nabídkou možnosti vystoupení podněcovat jednotlivé - na Kyjovsku působící - národopisné kolektivy k průběžné činnosti a přípravě.
Již dříve bylo především na stránkách uplynulých sborníků napsáno mnoho řádek o festivalu v Miloticích a byli vyjmenováni jeho zakladatelé i tvůrčí pracovníci. Z těch nejváženějších z řad milotických rodáků mi dovolte připomenout alespoň: Václava Šťastného, Josefa Krista, Ladislava Macka, dr. Jana Krista a Josefa Lungu. (Opomenul-li jsem někoho z významných, žádám za prominutí....) Tito a mnoho dalších se v oněch uplynulých třiceti letech (a není důležité připomínat tvář a pozadí minulých i současných epoch) postarali o to, že se Národopisný festival v Miloticích nejen ujal, ale že zapustil pevné kořeny a na jeho dnes již silném kmenu rok co rok mohutní a sílí větve s mnoha sladkými plody.

Patřím k těm, kteří pro milotický festival tvoří programy souboru i vlastního festivalu již bezmála 20 let. Nebudu daleko od pravdy (a není v tom klam ani zmar sebepýchy), že jsem mezi současným tvůrčím kolektivem festivalu členem "služebně" nejstarším. Připočtu-li svoji účast jako tanečníka mistřínského Slováckého krúžku (do roku 1977), chyběl jsem v Miloticích snad jen na třech festivalových ročnících a i na jejich přípravě jsem se (s výjimkou roční vojenské služby v roce 1982) i před odjezdem se souborem Lúčka do zahraničí (Švédsko 1984, Francie 2000) vždy aktivně podílel. Mohu proto se znalostí festivalového zákulisí i jeho oficiální tváře hodnotit.

Co se podařilo? Především ona zmíněná - dnes již pevná a srozumitelná - vazba na slavnost Slovácký rok v Kyjově. Nemylte se, vždy tomu tak nebylo a zpočátku byl milotický festival v očích mnohých udatných pěstitelů folkloru v našem kraji vedle věhlasného "kyjovského roku” malým trpaslíkem. To se změnilo a dnes obě slavnosti jako starší bratr s mladším jdou srovnáni vedle sebe dějinami folklorního hnutí Slovácka. Jako "folklorní” bratři pomáhají jeden druhému, dnes již vědí, že se jim vzájemná pomoc a spolupráce vyplatí. Jinak však Kyjovští "pořadatelé kulturních akcí" nevynechají možnost "tvrdé a nelítostné bitvy" o diváky jednou uspořádáním Kyjovských letních slavností vrcholících dožínkami, jiný rok zase (jako loni) uspořádáním šňůry koncertů Žalmanových folkových dnů s mohutnými taháky pro diváky Cimbálovou muzikou J. Petrů nevyjímaje a Fleretem s J. Šulákovou konče...(?!)

Milotický festival ovšem splnil přání tvůrců svého statutu také v jiném ohledu. Je až s podivem, jak se strom folklorního hnutí v blízkém okolí Kyjova a Milotic rozrostl. Před 30 lety bychom jen stěží hledali pravidelně pracující dětský soubor, o dětské cimbálové muzice ani nemluvě. A hle, v současných letech jich v našem regionu můžeme s hrdostí napočítat bezmála 20. Jako další příklad si vezměme taneční kolektivy dospělých. Kdysi pravidelně přijížděly po jednom souboru především z Kyjova, Svatobořic, Mistřína, Dubňan, Ratíškovic, Vacenovic a samozřejmě domácí - milotičtí. Další kolektivy v regionu nebyly. Dnešní radostný stav je - také díky podpoře a vlivu milotického festivalu - takový, že v regionu aktivně pracuje 8 velmi dobrých folklorních souborů a 6 slováckých krúžků. Jejich rozvoj samozřejmě podpořil také nárůst počtu cimbálových muzik - dnes jich (včetně dětských) v naší oblasti lehce napočítáme kolem 20. Velkého rozkvětu doznal také samostatný sborový zpěv. Mnozí bývalí tanečníci i tanečnice národopisných souborů se dodnes pravidelně věnují návštěvě svého mužského nebo ženského sboru. Kolik že jich na Kyjovsku máme? Neuhádnete! Číslo je to totiž značně proměnlivé, ale trvale se točí opět někde kolem 20. Suma sumárum - na kyjovském Dolňácku se pravidelně věnují pěstování folkloru nejmenší děti, dospívající mládež i dospělí v 74 kolektivech (počítám-li dobře s vědomím, že jsem nezapočítal jistě více než desítku dechových hudeb). Je radost konstatovat, že se místní národopisná činnost pravidelnou formou nácviku rozvíjí také ve vesnicích všemi směry od Kyjova (Bukovany, Ostrovánky, Ježov, Hýsly, Moravany, Stavěšice, Bzenec) a nepravidelně též v řadě dalších obcí (Žádovice, Čeložnice, Šardice, Žarošice, Archlebov, Věteřov, Těmice ad.). Zde všude se udržují kyjovské (slovácké) výroční lidové tradice, pořádají se krojové plesy, obnovují krásné kroje, mládež se věnuje tanci a zpěvu.

Také s jejich pomocí se v letech 2000 - 2002 podařilo naplnit beze zbytku tříletou programovou koncepci festivalu, kterou jsem připravil v září roku 1999 a které dominovala hlavní trilogie s názvem Hospodářův rok, i další doprovodné tříleté cykly typu Písně vyprávějí příběhy, Děti dětem, Dopoledne na zámku či Odpoledne na zámku a Klenotnice. Jejich přípravou se zabývala programová rada s řadou mladých a nadšených autorů, kteří dávají záruku vlastní tvorby v nejbližších letech nejen v Miloticích, ale též v Kyjově a jinde.

Co se nepodařilo? Jistě více věcí, ale myslím, že především se nepodařilo více stmelit sebe sama, nás všechny regionální milovníky folkloru, tanečníky, zpěváky, muzikanty, vyšívačky, řemeslníky i rodáky, přátele a patrioty našeho kraje - Kyjovska v jeden silný proud nadšenců, obdivovatelů, dobrých fanatiků kyjovského folkloru. Ve srovnání např. s Horňáky máme v sobě málo hrdosti vyvěrající z vnitřního pocitu sounáležitosti s naším krajem a jeho folklorem. Málo přitahujeme (proč asi - není to v naší povaze, tolik rozdílné např. od povahy Horňáků?), málo se nabízíme, málo dovedeme nezaměnitelné hodnoty tohoto kraje vyzvednout a dát na odiv! Vyjmenujete alespoň pět žijících a doposud zpívajících předních sólistů (mužů i žen) z našeho kraje kolem Kyjova, kteří by se v povědomí široké veřejnosti rovnali Jarmile Šulákové, Vlastě Grycové, Václavu Harnošovi, Jožkovi Černému, Luboši Málkovi, Martinu Hrbáčovi atp.? Po zemřelých Karlu Bimkovi, Jurovi Petrů, další nemáme? Zavzpomínáte: Kliment Navrátil, Heda Varmužová... A další jména? Nejsou, nebo je nedovedeme z našeho středu pro své "žabomyší rozbroje" společně vyzvednout? Jen mi neříkejte, že je za tím skromnost...

Ptáte se, jak by se tento zdravý patriotismus měl projevovat? Především přesným pojmenováním svého kraje, regionu. Opět uvedu srovnání: na velkém a pestrém Slovácku folklor prezentují hrdé podlužácké a horňácké cimbálové muziky či soubory a sbory. Na Kyjovsku - jen "cimbálové muziky", jen "slovácké" nebo též "národopisné" soubory, pouze "mužské" nebo "ženské" sbory! Vše bez přesnějšího vymezení odkud že vlastně přicházejí, který kraj ve svých písních a tancích, ve své hudbě opěvují?! Vždyť význam též užívaného sousloví "kyjovský rok" nechápete ve smyslu, že je to rok Kyjovjáků. Je to slavnost milovníků folkloru kyjovského Dolňácka, a proto se tam všichni (podobně jako v Miloticích) rádi scházíme.

Jak jinak by se měl náš regionální patriotismus projevovat? Také velkou podporou všech pořádaných folklorních akcí, i těch nejmenších a místních! Kolik to prošlo členů našimi soubory a krúžky za uplynulých 30, 20, 10 let? Kde byli první den festivalu? Přijdou zítra? Doufali jsme, že snad v neděli! Přišli, ale nebylo jich tolik, kolik bychom čekali. Nejspíš si jen přečetli v úterý nadcházejícího týdne krátkou zprávu o festivalu ve Slovácku. V době, kdy by měli prokázat svůj vztah k tradicích a krásám kraje i k současným nositelům a pěstitelům folkloru, v čase konání slavností - především v Miloticích - se tisíce fandů mění ve stovky. Horňáci a jejich příznivci přijedou každý rok i z větší dálky; našinec (ovšem zaplať Pán Bůh i za to!) alespoň jednou za čtyři roky do Kyjova.

Tož, ať žije milotický festival ještě alespoň dalších 30 let!
P.S.! A přijeďte zase v srpnu na Slovácký rok do Kyjova. Již dnes Vás radostně a nadšeně zveme.