(povídka z knihy "BLUDNÝ KÁMEN",
napsala IRENA ŠINDELÁŘOVÁ, ISBN 80-85973-67-7)

ANDĚLSKÉ SVĚTLO

Nad údolím Hradského potoka, který se vlévá v obci Zátoru do řeky Opava, se dodnes na kopci zvaném Zátorský vrch (též Trosky) nachází zbytky obvodového zdiva a hradeb bývalého zátorského hradu. Jeho zánik lze datovat do období uherských bojů, kdy pravděpodobně roku 1474 byl dobyt vojsky Matyáše Korvína. V následujících letech už nebyl hrad opravován s po roce 1535 podle dobových pramenů byl zcela opuštěn. Na počátku 15. století. Kdy majitelem hradu byl jistý Bohuš ze Zátoru, se odehrál tento příběh.

Z dřevěné kůlny na hradním nádvoří se z otevřených dveří linul smích a štěbetání dvou pradlen. Starší z nich právě vkládala do sudu s vodou složené povlečení a prolévala jej tekutým mýdlem připraveným ze zvířecího tuku, dřevěného popela a sody. Mladší Matylda do takto promydleného prádla bušila dřevěnou pálkou. Aby je zbavila špíny a potom ve velké dřevěné kádi pořádně vymáchala.

Bosé nohy pradlen čvachtaly v rozlité vodě, sukně měly vykasané a ústa plná povídání. Matylda právě líčila svůj zážitek z minulého dne. Když vycházela ze zátorského kostela, spatřila na velkém kameni u hřbitovní zdi sedět podivného člověka. "Vůbec bych si ho snad nevšimla. Vypadal jako šedý stín na kamenné zdi. Ale potom, co jsem se přiblížila na pár kroků, postavil se a já nevěřila svým očím. Na jeho zádech se leskl, jak se zapadající sluníčko do něj odráželo, obrovský hrb! Potom ten hrbáč natáhl ruku omotanou špinavým obvazem a požádal mě o almužnu. V tu chvíli jsem naštěstí zaslechla hlasy lidí, kteří vycházeli z kostela, ale ti prošli kolem nás bez povšimnutí. Jako by toho podivného hrbatého muže vůbec neviděli! Tak jsem podala žebrákovi jedinou minci, kterou jsem měla u sebe, a hlasitě jsem mu třesoucím hlasem popřála mnoho dobrého.

Když potom další člověk, který v tu chvíli nás míjel, zakroutil hlavou, začalo být vše ještě divnější. Že bych toho žebráka viděla jen já? Chtělo se mi utéct, ale zůstala jsem jako přikovaná a hleděla podivnému zjevení přímo do očí. V těch očích něco svítilo a já pořád nevím, jestli to byla radost, nebo smutek. Potom vzal žebrák mou ruku a přiložil si ji na hrb. Řekl, že jsem se právě dotkla svého osudu a že kdykoliv v životě pocítím v jistém okamžiku v pravé dlani horkost, budu vědět, že jednám správně. Nerozuměla jsem tomu, ale cítila jsem, jak má ruka, přiložená k vypouklým zádům žebráka, sálá žárem. Potom najednou nebylo nic a já jsem se octla na lesní pěšině vedoucí k hradu," dopověděla Matylda a pohlédla na druhou pradlenu.

Ta plácla rukama do vody, až mydlinky vychrstly Matyldě do očí a hlasitě se zasmála: "Tak ty, místo aby se ti zdálo o ztepilých princích, kteří se rodí jen proto, aby tě mohli požádat o ruku, sníš o žebravých hrbáčích s osudem na zádech! To si tedy museli ti lidé o tobě myslet pěkné věci, když tě viděli, jak mluvíš do prázdna a pouštíš minci na zem!"

Pradlena se řehonila, až jí šátek sklouzl z hlavy do kádě se špinavým prádlem. Matylda se uraženě odvrátila, ale v duchu se rozhodla, že se k té příhodě už nebude nikdy vracet. Co když se jí to všechno opravdu jenom zdálo?

Nádvořím se rozlehl dusot koňských kopat. Hradní pán se vracel se svou družinou z lovu v okolních lesích. Panoš držel na dlouhých červených šňůrách připevněných k širokým obojkům chránícím krky před ostrými kančími kly smečku honících psů, hradní pán slézal s koně a nahlas si pochvaloval dnešní bohatý úlovek. Pro příští dny bude opravdu hodně masa pro hodovní stůl!

Pradleny zvědavě vykukovaly ze dveří kůlny a pozorovaly lidské hemžení na dvoře. Najednou, když čeledín odváděl unavené koně do stájí, Matylda vykřikla. Zdálo se jí, že v sedle jednoho z nich sedí hrbatý žebrák a mává na ni. "Vidíš to, co já?" zavrávorala Matylda a přidržela se ramene pradleny. "Jistě, čeho se, proboha, lekáš? Jakobys poprvé viděla koně!" nechápavě pohlédla pradlena na Matyldu.

"Ty ho vážně nevidíš?" vytřeštila Matylda oči a ještě jednou se podívala na hřbet koně. Kromě sedla tam nic nebylo. "Asi už opravdu blázním," pomyslela si a vrátila se raději ke špinavému prádlu. Zbytek dne už nepromluvila. Marně ji pradlena popichovala a snažila se přimět k řečI.

Večer se obě ženy beze slova rozešly a Matylda se vydala známou cestou k vesnici. Znovu a znovu se jí vracela do mysli tato příhoda a Matylda přemýšlela, co se to vlastně s ní děje. Nikdy přece nevěřila na všelijaká zjevení, strašidla a pohádkové bytosti a najednou jako by se sama stala obětí prapodivných čárů a mámení. Po chvíli zjistila, že pro samé přemýšlení si ani nevšimla, že sešla z cesty.

Setmělo se a měsíc, který do té chvíle jasně svítil, najednou vklouzl za mrak a Matylda tápala v naprosté tmě. Začal vát silný vítr, který sfoukl plamínky hvězd a oživil dosud nehybné stromy tak, že jejich větve šlehaly Matyldu do obličeje ze všech stran. Ani svůj nářek neslyšela, jak ticho lesa se náhle proměnilo v směsici skřípajících a rachotících zvuků.

Matylda se zoufale prodírala křovím a prosila nebesa, ať se alespoň na chvíli rozsvítí, aby uviděla cestu k domovu. Její prosbu však hned od úst odtrhávaly ostnaté šlahouny ostružin. Až po chvíli se vymanila z pichlavého sevření a rukama tápala jen do prázdna.

"Stůj! Málem jsi mě zašlápla! Copak jsi slepá?" vyskočil u Matyldiných nohou malý mužíček, který rozčileně mával malou lucerničkou, jejíž světlo ozářilo hopsající postavičku, velkou tak právě do lidské dlaně.

Matylda, v tu chvíli už přesvědčena o tom, že nic není nemožné, když člověk zapomene na skutečnost a zabloudí do pohádkového světa., se ani nelekla. Prohlížela si mužíčka, který byl tak neskutečný, že snad vlastně ani nebyl. O opaku ji však vzápětí přesvědčila další slova, pro které se musela sehnout až do podřepu, aby lépe slyšela.

"Divíš se, divíš, kdo asi jsem, že chodím do takové velké tmy s tak malým světlem, vid? Tak si na mne sáhni, ať se přesvědčíš, že nejsem jen nic! Asi jsi toho ještě ve svém životě příliš neviděla, když se pořád sama sebe ptáš, co je sen a co je skutečnost," přečetl skřítek otázku, která v tomto okamžiku už už chtěla vypadnou z Matyldiných úst.

Matylda se ještě více sehnula a jemně pohladila skřítka po hlavě. Když odtáhla ruku, cítila, jak se jí po dlani rozlévá teplo. V tu chvíli si vzpomněla na žebráka a věděla, že se nemusí ničeho obávat a že může beze strachu následovat skřítka do jeho pohádkového světa.

Vítr, sotva rozehnal mraky, se uklidnil a obloha se znovu rozzářila tisíci světel. "No konečně vidím už dál než na tvé nohy," spokojeně zamručel skřítek a Matylda se rozhlédla. Stáli na pasece, kde mezi pařezy čněla do výšky obrovská hromada kamení.

"Pojď, ukážu ti, kde přebývám," pronesl mužík a hopsal ke kamenům. Matylda ho následovala až k místu, kde se skřítek zastavil, položil lucerničku na zem a sfoukl plamen. "Teď už světlo nebudeme potřebovat. Tam, kam tě zavedu, je jasu víc než dost." Vytáhl z kapsy malinký bílý oblázek a hodil jej na hromadu kamení. Ta najednou úplně zmizela a kamínek propadl velkým otvorem do země. "Tak. Tady se rodí jednou za tři sta let andělé a po stříbrném žebříku stupají k nebesům. "Skřítek se naklonil přes okraj jámy, vyzval Matyldu, ať učiní totéž, a dodal: "A já tady hlídám ten žebřík, aby po něm nevylezl někdo nepovolaný."

Matyldiny oči se zalily tak jasným a zářivým světlem, že musela na chvíli přivřít víčka, aby ji snad neoslepilo. Pomyslela si, že toto světlo může pocházet snad jen z drahých klenotů či zlatých pokladů ukrytých tam kdesi dole.

"To světlo, které málem propálilo tvé oči, nezáří z pokladů, jak se domníváš. Tak jasně svítí jenom čistá duše a já ti teď nabízím, že můžeš trochu toho světla nabrat a protřít si ním oči, abys v životě vždy viděla pod povrch věcí a také to, co se skrývá za světem viděným pouhýma očima. Od tohoto okamžiku budeš obdařena andělským světlem, pomocí něhož budeš moci pomáhat lidem. Ale nikdy nezapomeň! Ti, kdo byli takto obdařeni, si musí být vědomi toho, že tento dar nedostali proto, aby se povyšovali nad ostatní, ale proto, aby jim sloužili!"

Teplo z Matyldiny pravé dlaně se šířilo až k lokti. Nabrala světlo rukou a potřela si oči. Když se potom rozhlédla, viděla, jak sedí na pařezu uprostřed paseky, opodál se leskne hromada kamení a po skřítkovi ani památky. Tentokrát se už ničemu nedivila. Dobře věděla, že za chvíli vstoupí na cestu vedoucí do úplně jiného světa, než v jakém žila dosud.

Když se Matylda po pěšině, která se znenadání objevila po její pravici, dostala z lesa a spatřila první vesnické domky, obrátila se ještě naposledy k místům, kde stál záhorský hrad. Věděla, že tam se už nikdy nevrátí.

Od toho dne, v němž poznala místo, odkud vzlétají andělé, se změnil celý její život. Netrvalo dlouho a po celém kraji se rozneslo, že bývalá pradlena byla obdařena andělským světlem, které proudí z její pravé dlaně. Vědělo se, že když Matylda přiložila svou ruku k nemocnému, vyléčila všechny jeho neduhy. Zvěsti o těchto zázračných uzdraveních se šířily od úst k ústům a přežívaly ve vyprávění místních obyvatel ještě dlouhá staletí po Matyldině smrti.

Mnoho lidí se vydávalo do zátorských lesů a hledali místo, odkud vzlétají andělé. Nikdo z nich však prý už nepotkal malého skřítka, který by někomu nechal nabrat andělského světla do dlaní. Ale kdo ví? Hromada kamení tam leží dodnes a skřítkové vstupují do života lidí tehdy, když to nikdo nečeká.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.sweb.cz/ouzator